Ilustrace: Jana Horová
Zdá se, že v dnešním uspěchaném světě je nejžádanější komoditou klid. A přesto je to nedostatkové zboží. Regály hlásí vyprodáno. Poslední balení klidu sbalila banda jogínů. Na běžný pracující lid už nezbylo. Zásoby klidu v tibetských skladech prý zas vykradla Čína.
Když na mě na Facebooku vyskočila údalost s meditačním kurzem, bez váhání jsem dal pořadatelům vědět, že dorazím.
Co vlastně znamená klid?
Klid znamená přiblížit se k lidu. Lépe řečeno, sám k sobě. K naší bytosti.
Sůl nad zlato. Klid nad sůl. Klid nade všechno
Venku je slejvák. Leje jak z konve.
Na cestách se už pomalu začíná tvořit nepříjemná skluzavka. Blížící se zima o sobě bez ostychu dává vědět.
Nasedám na vlak do Ústí nad Labem. V hlavě si přemítám, co mě asi čeká.
Dá se za hoďku naučit meditovat? Dostanu tam jasný návod, jak zkrotit svůj vnitřní (ne)klid?
Petr byl toho podvečera poněkud neklidný. Kurz totiž začíná v šest hodin a on bude pár minut po šesté teprve vystupovat z vlaku.
Knihovna, kde se má kurz meditace konat, je naštěstí jenom kousek od nádraží. Malé zpoždění tak snad nebude vadit.
Zapínám navigaci v mobilním telefonu a s neklidem vyrážím za klidem.
Jenže najednou přichází problém. Prší mi do obličeje i na displej telefonu.
V Ústí to moc neznám a navigace očividně taky ne.
V dešti zmateně bloudím po Ústí a moje touha po klidu se dramaticky stupňuje.
Už meškám skoro půl hodiny. Na to, že kurz trvá jenom hodinu, tak dobrý. Jestli mě tam za půl hoďky dokážou dát do klidu, tak asi zase začnu věřit i na Ježíška.
Na poslední chvíli, kdy jsem už uvažoval, že hodím zpátečku na nádro, protože už to přece nemá ani smysl tam chodit, se navigace nějak vzpamatovala.
Nevím jak, ale najednou stojím před knihovnou Winstona Churchilla, kde se má kurz konat. Tak když už jsem tady, jdu to zkusit. Jestli mě tam vůbec pustí.
„Dobrý den, nevím, jestli jsem správně. Ale tady by se měl konat kurz meditace, jestli se nepletu?“ říkám nejistě knihovnici u vstupu.
„Jo, je to ve třetím patře. Jdete pozdě, ale nemělo by to vadit. Nahoru můžete jet výtahem,“ odvětí.
Když vystupuju z výtahu, skrze prosklené dveře vidím místnost zaplněnou lidmi.
Čekal jsem komorní atmosféru. Pár lidí, kteří jsou tak znudění, že kývnou Facebooku na jakýkoliv pochybný kurz. Nebo těch, kteří to mají jako já – moc dobře znají nástrahy neklidu a hledají způsoby, jak kultivovat svůj vnitřní svět, který byl poslední roky tak trochu (víc) pochroumanej.
Ale v prostorné místnosti s vysokým stropem sedí o všední den v půl sedmé večer doslova desítky lidí. Ženy i muži. Mladí i staří.
Pomalu otevírám dveře a snažím se nikoho nevyrušit. Potichu kráčím rovnou do první řady, kde vidím volnou židli, kterou mám v plánu ulovit.
„Můžu?“ ptám se ženy vedle.
S úsměvem jenom pokyne hlavou.
Jdeme na to
Konečně se připojuju k ostatním a nechávám zrak ustrnout na ženu před sebou, která vede kurz a promlouvá k lidem v místnosti.
Na sobě má bílé šaty, které bych klidně označil jako roucho. Přes ně vede něco jako šála.
V jejím hlase není cítit ani náznak nervozity. Naopak mluví naprosto klidně.
První pocity jsem měl smíšené. Nebudu lhát, v prvních vteřinách jsem si trochu připadal jako v nějaké sektě.
Ale byl to obyčejný předsudek, který dáma v bílém rouchu svým proslovem rychle roztříštila.
Nedá mi to a musím si jí pozorněji prohlédnout. Tipnul jsem si, že se věkově blíží tak čtyřicítce. Přitom vypadala neobyčejně mladě a zdravě – na rukách ani obličeji téměř žádné vrásky. S každou větou se jí na tvářích kreslil vřelý úsměv, kterým obdařovala své posluchače.
„Když se naučíte meditovat, znamená to, že budete taky zdravější,“ vysvětluje s přirozenou samozřejmostí.
Se stejnou samozřejmostí vysvětluje, že existuje ještě jeden svět. Svět, který nevidíme, a přesto tady je. A že meditace je způsob, jak se spojit se svým srdcem.
Pak řekne zajímavost, nad kterou jsem se na chvíli pozastavil.
„Vždy, když mluvíme sami o sobě a ukážeme na sebe, položíme si automaticky ruku na hruď – na srdce,“ pronese dokonale klidným hlasem.
Myšlenky mě strhnou. Na chvíli začnu přemýšlet o sobě. Myslím, že to se (ne)stalo mně, když jsem pil – že jsem ztratil kontakt sám se sebou. A moje nynější cesta je o tom se znovu spojit sám se sebou. Meditace v tom prý může pomoct.
Řeči, které by někdo označil za ezožvásty, podává s poutavou a autentickou přirozeností.
Volí hezká slova, příjemně gestikuluje a celkově má moc sympatický projev, který neopomíná pravidelně doplňovat hřejivými úsměvy.
Ale nezůstali jsme jenom u teorie a ezo řečiček.
Jak se znovu napojit sám na sebe?
Přecházíme ke konkrétní metodě meditace. Dáma před námi doplňuje, že se ji naučila od svého duchovního guru, jehož fotografie stojí na stole za ní. Obdiv, který k němu očividně pociťuje, je cítit až do zadních řad.
„Nejzákladnější způsob, jak začít meditovat, je soustředit se na svůj dech. Pomůže, když zavřete oči. A potom si představte, že je před vaším nosem nit, kterou svým dechem nesmíte rozhýbat,“ vysvětluje.
Všichni v sále mají zavřené oči. A já zjišťuju, že popsaná metoda fakt funguje.
Uvnitř se rozhostilo zvláštně příjemné ticho, které doprovází příjemný hlas průvodkyně naší hromadné meditace.
Závěrem pak přecházíme ke zpěvu. Ano, čtete dobře. Jde se zpívat. A to meditační písně.
Když se to v místnosti oznámí, z lidí jsou cítit rozpačité reakce.
„Nebojte, nemusíte se vůbec stydět. Nejsme na hodně hudební výuku nebo pěvecké soutěži," uklidňuje nás.
Znovu ke mně přichází předsudek z počátku. Tohle bude divný, říkám si.
Ale když se pak sálem rozezněl její andělský hlas, který nám předzpívával slova v cizím jazyce, padla mi brada.
Páni, ona umí nádherně zpívat! To jsem teda nečekal.
Kolem mě se trochu ostýchavě začaly ozývat první hlasy. Mně ostych bránil zpívat s ostatními, ale aspoň jsem se parádně uvolnil.
Až s posledním zpěvem, nejznámějším meditačním popěvkem „óóóóóhmmmmmmmm…..“ jsem svůj ostych překonal.
Když jsem otevřel oči, bylo to skoro jako probudit se ze snu.
A možná bychom všichni měli oči zavírat častěji. Nejenom když usínáme.
Abychom viděli, že všechno je třeba pouhopouhý sen.
Možná musíme zavřít oči, abychom se z něj probudili.
Možná.
Klidu zdar!
Baví vás, jak píšu a chcete víc? Podpořte mě a přidejte se na mé HeroHero.
Comments